Michael SCHUMACHER- Odešel skutečný mistr (první část)

12. prosince 2006 v 17:19 | Pan BLB |  články

Michael SCHUMACHER - Odešel skutečný mistr (první část)

Schumachera lze podle většiny odborníků jen obdivovat nebo nenávidět. Podle mě je asi nejdůležitější ho pochopit.
Michael Schumacher - muž proklínaný stejně jako obdivovaný, odsuzovaný stejně jako velebený do nebes. Pilot, který přepisoval rekordní tabulky F1 a vyvolával nekonečné debaty o tom, zda jeho styl tuto motoristickou kategorii nepoškozuje. Nelze říci, že položil hranice, které jsou nezdolatelné, ale určitě vymezil takové mety, které se jeho nástupcům budou jen těžko překonávat.
Michael Schumacher strávil ve formuli 1 necelých 15 let, ale troufám si odhadnout, že jeho osoba bude předmětem dohadů a názorových třenic ještě minimálně další desetiletí. Když jsem pročítal dlouhé řady debatních příspěvků a názorů, vykrystalizoval mi z toho jeden poznatek - Schumiho lidé buď nenávidí nebo obdivují. Ve chvíli, kdy by ho někdo jen uznával, už mu jeden nebo druhý tábor nedal pokoj. Odpůrci argumentují zvěrstvy, které "ten nechutnej Němčour na trati prováděl" (a to volím jeden z mírnějších titulů, kterých se Schumacherovi z řad jeho kritiků dostalo), příznivci vyzdvihují jeho úspěchy a rozhodně hodně těžko zpochybnitelných sedm titulů. A čím dál víc se nabízí otázka - kde je tedy pravda? Je Michael Schumacher jen bezohledný pirát tratí, který si všechno, čeho dosáhl, vyboxoval na svých soupeřích, nebo opravdový fenomén volantu?
Pokud se podíváme do učednických let Schumachera I., s překvapením zjistíme, že byl velice dobrý, ale rozhodně ne ono zázračné dítě, před kterým každý manažer padne na zadek a bombarduje jeho rodiče se žádostí o smlouvu. S určitou nadsázkou se dá říci, že nebýt Willi Webbera, kterého Schumacher okouzlil v Salzburku 1988 v kategorii F 1600, když během jediného kola prolétl ze sedmé řady do vedení, možná jsme měli v análech F1 pár jiných jmen v kolonce Mistr světa. Webber nejenže nastartoval Michaelovu kariéru v F3, ale také investoval do Michaelova závodění přes milion marek, protože Schumacherova rodina nebyla s to pokrýt potřebné náklady. I to vysvětluje, že spolu uzavřeli poměrně nezvykle dlouhý kontrakt, na celých deset let. Zbytek ale musel dokázat Michael za volantem, jinak by si ho určitě nevšiml Jochen Neerpasch. Díky němu si mohl změřit s Frentzenem (který už ho v roce 1983 potřel, i když zatím jen na poli motokárovém) a Wendlingerem síly v juniorském týmu Mercedesů, ale myslím, že daleko důležitější pro něj byl kontakt s bývalým pilotem F1 Jochenem Massem. Nejen proto, že jeho krajan mu dokázal v mnoha věcech poradit, a jak sám Michael přiznal, než by na ně přišel sám, byl by asi často v nemocnici. Podstatnější bylo, že si Michael uvědomil, že když se má prosadit, nesmí udělat stejnou chybu jako Mass. Toho totiž většina jeho formulových kolegů hodnotila jako přátelského, milého a slušného pilota, ale také příliš měkkého na to, aby se dokázal vyšvihnout do absolutní špičky F1. Je pravda, že Mass tři roky jezdil v mistrovském McLarenu, ale vytěžil z toho jediné vítězství a to ještě v předčasně ukončené GP Španělska 1975. Je sice také fakt, že byl na postu týmové dvojky, ale chyběl mu onen dravý instinkt. "Jochena jsem samozřejmě uznával, v té době jsem vůbec nespřádal žádné plány o F1, takže on jako vítěz jedné Grand Prix byl pro mě pan Někdo. Jenže pak mě začala dráždit ta jeho strašná opatrnost a asi jsem pochopil, že takhle se nikam nedostanu," vzpomíná Schumi na svá učednická léta pod Massovým dohledem. A osobně bych se vůbec nedivil, kdyby si z nich odnesl jeden zásadní poznatek, který v dalších letech bude hodně široce rozebírán.
V historii F1 najdeme hodně velké množství pilotů, kteří se do této kategorie dostali díky penězům. A z nich tam jen hodně malé procento něco dokázalo. Schumacher byl případem, který bychom nazvali nejen "ve správnou chvíli na správném místě", ale ještě s dodatkem "štěstí jednoho roste ze smůly druhého". Je pravda, že Webber si v roce 1991 oťukával terén, ale Schumacher sám se do F1 příliš nehrnul. Když mu jeho manažer oznámil, že existuje jistý zájem ze strany Arrowsu, nepřikládal tomu zvlášť velký význam, ale nakonec se dohodl termín schůzky s Jackie Oliverem. Vzápětí se však začaly řítit události jako expres bez strojvůdce. V Británii měl Bertrand Gachot incident s londýnským taxikářem a použití plynové pistole pro něj znamenalo pobyt ve vězení. Eddie Jordan tak nutně potřeboval někoho na záskok pro belgickou Grand Prix a protože už se Schumacherem a Webberem vedl debaty o možném testování a dokonce nabídl předběžnou smlouvu, jen upřesnil termín testovacích kol v Silverstone. Dokonce byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, ve které se tým zavázal poskytnout Schumacherovi patřičný prostor pro jeho sponzory. Michael usedl do zeleného jordanu a během několika kol kroužil časy prakticky shodné s těmi, které stanovil Andrea de Cesaris. Jenže zatímco Ital právě "kroutil" svou jedenáctou sezónu v F1, Schumacher seděl v kokpitu poprvé. Jordan neváhal ani vteřinu a Michael už za Oliverem vážit cestu nemusel.
Jak dopadl debut ve Spa, které mělo v budoucnu přinést Michaelovi hodně radosti, ale také několik hodně nepříjemných chvil, všichni dobře vědí. Porazil v tréninku svého zkušenějšího kolegu o pět míst, ale na trati setrval pouhý kilometr. Daleko zajímavější byla bitva, která se začala rozvíjet kolem jeho osoby. Manažeři F1 většinou mají čich na talenty a kromě Jordana zavětřil i Tom Walkinshaw u Benettonu. Zdálo se však, že přišel s křížkem po funuse, protože Schumi měl už podepsaný předběžný kontrakt. Jenže jen na první pohled, když se totiž začaly konkretizovat sponzorské otázky, Webber a Schumacher najednou zjistili, že nabídka britské stáje se neslučuje s tou původní. Tolik jedna verze, kterou Jordan později zpochybňoval a žádal dokonce soudní vyřešení pře. Nabízí se i druhá varianta, že Webber při výběru mezi Jordanem a Benettonem volil prostě to lepší - a to byl rozhodně Benetton. Ať tak nebo tak, už na horké italské půdě seděl Schumi v benettonu a uvedl se jaksepatří - v tréninku i závodě zdolal trojnásobného mistra světa Piqueta, takto svého kolegu, a na své zatím čisté konto si připsal první body.
Najde se dost lidí, kteří říkají, že není umění v dobrých vozech sklízet jeden úspěch za druhým. Lze si ovšem položit otázku - Benetton v roce 1991 dosáhl jen na tři pódiová umístění, a to vítězná GP Kanady byla shodou obrovských náhod. Už rok na to se Schumacher dostal "na bednu" osmkrát a jeho kolega Brundle pětkrát! Lze to třeba vysvětlit, že se náhodou povedlo postavit auto, které Schumacherovi sedlo, ale v roce 1993 tenhle výkon Schumi zopakoval (1 - 5 - 3) a to už na náhodu svést nelze. Zvláště když po jeho boku jezdil velezkušený Patrese a vedle Schumachera doslova zhasl! Prostě nebylo možné přehlédnout, že Schumacher je pro tým přínosem a díky jeho poznatkům se Benetton vyšvihl mezi vážné kandidáty na zisk Poháru konstruktérů. Samozřejmě i v tomto období zazněly hlasy, že to nebylo nic výjimečného, když se vůz ušil na míru právě Schumacherovi. Proč ne, ale někdo musel pro stavbu vozu poskytnout podklady. Najezdit spoustu testovacích kilometrů a vychytat dětské nemoci, které každou takovou konstrukci provázejí. A tohle za Schumachera nikdo neudělal.
Obdobná byla situace i u Ferrari. Když po jeho příchodu k týmu zazněla dnes tolikrát citovaná věta: "Čeká nás hodně práce, než bude auto konkurenceschopné," jen málokdo tušil, že po pěti letech, ve kterých zchromlý koník jen dvakrát proběhl vítězně cílem, zase budou maranellští vyhrávat. Další trn v oku Michaelových odpůrců představovalo přetahování lidí - po jeho ročním působení u Ferrari se v italském týmu objevili Brawn a Byrne. Narůstaly hlasy, které tvrdily, že s takovými lidmi se to pak vyhrává. Jak už víte, rád přirovnávám k některým sportům - a je zvláštní, že se vůbec nenadává na to, když si fotbalové velkokluby stahují do svých řad největší hvězdy, průmyslové koncerny nejbystřejší mozky a do vedoucích politických stran směřují lidé, kteří dříve skandovali volební hesla za docela jiné subjekty. Jsme ve věku tržního mechanismu a svobodného rozhodování - kdyby Brawn a Byrne nechtěli k Ferrari jít, Schumacher sám by s tím nic neudělal, podobně jako v případě jeho závodního inženýra u Benettonu Pata Symmondse. Ten u Benettonu povýšil, a tak hozené lano odmítl. Zrovna tak se přemílalo donekonečna to, že Michael má u Ferrari nesrovnatelně lepší podmínky než kdokoli jiný kdekoli jinde. Dovolím si jedno srovnání - za 28 let (1950 - 1978) vyhrálo 20 pilotů na vozech Ferrari 73 Grand Prix. Michael Schumacher zvítězil v rudém voze během 11 let v 72 závodech. Myslím, že jen chudý duchem by si takového pilota nechtěl vyvažovat zlatem.
Schumacherovy výsledky jsou také zpochybňovány tím, že bezostyšně využíval služeb týmových dvojek, které tím vlastně degradoval do podřadné role. Po jeho boku jezdilo celkem sedm pilotů - Piquet, Brundle, Patrese, Verstappen, Lehto, Irvine, Barrichello a Massa. Hodnotit vztah k Piquetovi je přinejmenším problematické, protože spolu jeli jen pět závodů. Je ale také fakt, že ve většině z nich překvapivě trojnásobný mistr světa tahal za kratší konec. Martin Brundle na něj rozhodně jezdit nemusel, protože v té době jel Schumi svou první kompletní sezónu, a dle výsledků byl vždy o krůček před Britem. O Patresem už byla řeč: matador, který strávil v F1 16 sezón vypadal najednou vedle Michaela jak nováček. Ač to Riccardo nikdy otevřeně nepřiznal, vedení týmu bylo srovnáním s Němcovými výsledky tak konsternováno, že s ním neprodloužilo smlouvu. V Michaelově první mistrovské sezóně se Lehto potýkal s následky zranění a Verstappen mu coby nováček cestičku ani umetat nemohl, určitě ne tak, jako Hillovi Coulthard. O rok později sice Herbert vyhrál dva závody, ale v obou případech poté, co Schumacher kolidoval s Hillem. A jeho tři partneři u Ferrari? Byl by nesmysl říkat, že neexistoval jediný závod, kdy by Irvine, Barrichello či Massa Schumacherovi nepomohli, ale určitě také nelze přehlédnout fakt, že minimálně Brit a Brazilec tvrdili, že jsou schopní Schumachera porážet. Jenže ani jeden nejenže nikdy nevyhrál žádný závod předtím, než přišli k Ferrari, ale ani po svém odchodu z italského týmu. A nelze to svádět jen a jen na nedostatek peněz, takový Jaguar rozhodně nepatřil mezi stáje, které někdy musely zápasit s rozpočtem a totéž platí pro Hondu. Pokud pak ani jeden nedokázal prodat své schopnosti v týmu, který rozhodně měl slušný technický potenciál, nebylo to asi jen a jenom o materiálu.
Může to teď vypadat jako stavění olbřímího pomníku muži, který zdolal hodně velkou část rekordů v F1. Muži, který se nestyděl za emoce a dokázal zůstat hravý i jako multimilionář. Pro někoho je to samozřejmě jen póza, ale znám dost celebrit, které neudělaly zdaleka tolik, co on. Jenže Michael je člověk a to člověk stejně tak lidský, jako většina lidí kolem něho. Dělá chyby a mnohdy je to na hraně fair play, ale protože má trvalé úspěchy, neprocházejí mu tak lehce. Podíváme-li se do historických análů, tak to, co vyváděl on, už tu několikrát bylo. Kolize, u nichž se dalo těžko dokazovat, zda byly úmyslné či ne, zda byly v zápalu boje či chladně promyšlené. Andrea de Cesaris měl za první dva roky v F1 28 nehod a zůstaly po něm na dvě desítky vraků. Z přísného hlediska už by si prostě s touhle pověstí nemohl na trati ani škrtnout. René Arnoux byl pověstný tím, že několikrát zlikvidoval coby pilot předjížděný o kolo své soupeře. Totéž se říkalo o Warwickovi. Mansell v Portugalsku 1989 po potrestání černou vlajkou sestřelil z trati Sennu, sám Brazilec vyprovodil svou agresivní jízdou mimo dráhu nejednoho soupeře. Proč tedy oni nejsou zdaleka tak pronásledovaní? Protože nevyhráli sedm titulů, přes devadesát závodů - a v Sennově případě jeho neposkvrněnost umocnila jeho smrt. Schumacher ale advokáta nepotřebuje. Přesně zapadá do drsného světa tvrdých mužů, kteří si své místo dokázali vydobýt a udržet. Mohl bych tu zase připomínat případy sportovců, kteří se zachovali nečestně nebo proti pravidlům, ať to byl Maradona, Zidane, Marion Jones, Floyd Landis, či Marty McSorley.
Schumacher rozhodně není andělem. Už v roce 1991 se mu podařilo v seriálu sportovních prototypů v tréninku na Nürburgringu nevybíravým šťouchancem zabránit ve zlepšení času Dereku Warwickovi na jaguaru. Vina byla jasná, členové britské stáje byli přesvědčeni o jasném úmyslu a přestože se Michael pokusil ukrýt v mobilhomu Mercedesu, trestné komando "velké kočky" v čele s Warwickem (a s jistým Rossem Brawnem mezi jeho členy) ho vyvleklo ven a v tu chvíli se mluvilo hodně hlasitě. Doslova lynčem to zavánělo, když Němec připustil, že jednal úmyslně, ale Warwick si nejspíš uvědomil, že on sám způsobil podobný karambol v roce 1983 a navíc v závodě, kdy v Monacu sejmul Surera. Zatroubil proto na smírčí roh a navrhl, že se na věc zapomene, pokud se provinilec omluví. Jenže to Michael kategoricky odmítl. V tu chvíli Warwick vypěnil a počastoval Schumachera sbírkou výrazů, které snad nepoužívali ani námořníci. To už se vzpamatovali lidé od Mercedesu a odtáhli Schumachera do bezpečí. "Michael může děkovat své šťastné hvězdě, že u toho nebyl Walkinshaw," komentoval později příhodu Warwick s dodatkem, že tehdejší šéf týmu Jaguar by způsobil pirátovi daleko větší problémy. Pikantní je, že v té době jednal Eddie Jordan s Webberem o smlouvě pro F1 - a nikdo netušil, že to bude právě Walkinshaw, kdo přetáhne Michaela od Jordanu k Benettonu. Od této chvíle však Britové nemohli přijít Schumimu na jméno, a jak poznáme později, ještě se to prohloubilo.
Přenesme se do Francie 1992. Tam si Schumacher dokonce dovolil vyšlápnout na hvězdu hvězd Ayrtona Sennu. Před zatáčkou Adelaide způsobně neustoupil a Brazilce poslal z trati. Když byl později závod přerušen, Senna si na Michaela v depu počkal a pustil se do něj, že takhle tedy jezdit nesmí a tohle jemu dělat nebude. Jenže Michael stejným tónem odvětil, že na trati jsou si rovni a jestli se do té doby setkával Senna s piloty, kteří před ním zalezli pod stůl, on to rozhodně nebude. Hrozící konflikt zažehnali jednak mechanici Benettonu a jednak fakt, že se blížil opakovaný start. Po něm ale Schumi na stejném místě ve snaze se prodrat z posledního místa dopředu torpédoval Modenu a závod pro oba skončil. Do kontroverzního deníčku přibyl další zápis.
Co ale asi vyvolalo první várku zlé krve byla kolize s Damonem Hillem v Adelaide 1994. Co se na trati stalo není třeba detailně rozvádět - Schumacher po potížích narazil do zdi a při nájezdu na Brabhamovu rovinku zabouchl dotírajícímu Britovi dveře. Zatímco Michael odpadl okamžitě, Damon se s nalomeným závěsem doploužil do depa a teprve tam vzdal. Tolik fakta - ihned po závodě se rozvinula debata, zda šlo o úmysl či ne. Proti Hillovi mluvil vlastně jen jediný faktor: v zatáčce byl půl vozu za Schumacherem a zbytečně spěchal, kdyby zachoval tradičně chladnou britskou hlavu, mohl počkat na Brabhamovu rovinku a tam by se žádný incident stát nemohl. Michael to měl horší - manažer Benettonu Flavio Briatore mu těsně před incidentem poslal do sluchátek vzkaz: "Damon se blíží, sundej ho!" To se potom těžko dokazuje, že neposlechl. Je pravda, že si zatáčku bránil na samé hranici únosnosti, takže mohlo jít o úmysl. Dovolím si teď trochu zaspekulovat a nabídnout ještě jedno vysvětlení - ale v žádném případě obhajobu. Berme to tak, že Schumacher měl na dosah titul. V historii F1 najdeme plno případů, kdy se stalo, že nějaký pilot sahal po pomyslné koruně automobilového krále a okolnosti byli proti. Proto se mistrem světa nikdy nestal Moss, von Trips, Ickx, Peterson, Regazzoni, Reutemann či Irvine. Je docela možné, že Michaelovi v tu chvíli prolétlo hlavou to, že už v budoucnu šanci na repete mít nebude. A dost možná, že totéž prolétlo hlavou i Hillovi. Nikde není dáno, že tým úspěšný v jednom roce bude hrát prim i v tom následujícím. Třeba to byl důvod, proč Hill nedočkavě do zatáčky vlétl a Michael ji bez lítosti zabarikádoval. Takže lze připustit, že šlo o úmysl, asi o takový úmysl, jako když poslední obránce nemilosrdně skopne unikajícího útočníka za cenu červené karty. Problém byl v tom, že za Adelaide 1994 Michael žádnou kartu nedostal, což rozběsnilo zejména Brity. U nich měl Schumi vroubek už z léta, kdy nerespektoval v jejich Grand Prix černou vlajku a nezajel včas do depa k penalizaci stop & go. Svým způsobem jim to mohlo být jedno, protože vyhrál Hill a Němec byl nakonec diskvalifikován, navíc jednal na přímý pokyn Briatoreho, který mu nařídil na trati setrvat. Pro ně už byl ale "unfair man" a každá další rozporuplná příhoda jeho nepopulární image jen zvyšovala.
Zajímavé je, že obrácená situace byla rychle smetena se stolu. V GP Velké Británie a Itálie 1995 ho v obou případech doslova odpálil Damon Hill. Na domácí půdě v tom byla evidentní nedočkavost, v Itálii chyba kalkulace. Hlavně v druhém případě byl Schumacher patřičně rozladěný a neváhal Hillovi pár ostrých slov říci. Opět to byla voda na mlýn Britů, kteří komentovali jeho výstup ve stylu: "Sám má máslo na hlavě a troufá si kritizovat!"
Tím se ale ještě účet střetů Schumacher vs. Hill neuzavřel. Další dějství se posunulo do roku 1997, kdy si Schumi opět připisoval ne zrovna příjemné zářezy na pažbu. V Rakousku, kde mimochodem dostal 10" stop & go za nerespektování žlutých vlajek, zaútočil v samém závěru závodu na Hilla. Brit mu raději poněkud uhnul, aby nedošlo ke vzájemné kolizi, a tím přišel o jeden bod. A to už se hodně přetřásala událost z GP Maďarska, kde se plno lidí dívalo kriticky na jeho souboj s Fisichellou. Ital Schumachera obvinil, že mu zkřížil trať a navíc byl o hodně pomalejší, ale případ se tehdy vůbec neřešil.
čtete dál !
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama