Michael SCHUMACHER - Odešel skutečný mistr (první část) 3

12. prosince 2006 v 17:25 | Pan BLB |  články
pokračování
Určitě není od věci si všimnout i toho, jak Schumacher vycházel se svými kolegy. De Cesarise popsal jako milého chlapíka, kterému ale rychle spadla čelist, když ho po jeho dobromyslných radách porazil o půl sekundy. Piqueta nikdy příliš nehodnotil, Brazilec už tehdy byl vlastně za svým zenitem a navíc na odchodu z F1. Zato si pochvaloval rok s Martinem Brundlem. Zdravá rivalita a týmová spolupráce, i když dost možná nezatížená bojem o příčky nejvyšší. Je fakt, že i Brundle se nikdy o Schumacherovi nevyjadřoval s despektem nebo jako o nadřazené osobě. To s Patresem to byl docela jiný drink - když Ital zjistil, že místo dominantního postavení v týmu dostává od pořád ještě zelenáče Schumachera na frak, zatrpkl a nakonec se s formulí 1 rozloučil. V roce 1994 se vedle něj střídali Lehto a Verstappen, ale ani jednoho Schumacher nijak zvlášť nespecifikoval. Do noty si moc nepadli ani s Herbertem, i když jejich vztah byl velice korektní.
Čtyřleté působení vedle Eddie Irvinea bylo značně rozporuplné. Severoir byl jednoznačně tři roky v Michaelově stínu a když dostal v roce 1999 možnost z něj vystoupit, narostla mu křídla až příliš široká. V závěru Schumacherovy nucené pauzy výkonnost Ferrari poněkud padala dolů, ale Eddie místo snahy o týmovou práci uchopil do ruky karabáč a rozdával rány na všechny strany. Jenže Schumiho pomoc potřeboval a ten mu ji v Malajsii poskytl. Vyskytl se však názor, že už se zdaleka tak nesnažil v Japonsku, kde podle některých hlasů na Häkkinena měl a mohl ho zdolat. Jenže to by titul po dvaceti letech pro Ferrari nezískal on... ale opravdu to tak bylo? Opravdu by Schumacher, který měl i nadále v týmu zůstat, byl schopen připravit kvůli vlastnímu prospěchu o radost desítky bezejmenných strůjců týmového úspěchu? Dost lidí si myslí, že má povahu na to, aby to udělal. Já osobně ne.
Vztah s Barrichellem měl dvě fáze - první byla z Brazilcovy strany obdivná a dojatý Rubinho byl ochoten uznávat v Michaelovi téměř svého guru, protože v týmu, kde byl Němec jednoznačnou jedničkou, se poprvé v kariéře dočkal vítězství. Hned v dalším roce se sice z triumfu neradoval, ale pak tři roky po sobě nešel pod tři triumfy za sezónu. A tak se dostavila ona raráščí nemoc, která našeptává: co když jsi lepší? Co když jsi ty ta vyvolená jednička? Poslední dva roky už to ve stájovém vztahu Schumacher - Barrichello rozhodně neklapalo. Jisté je jen jedno - jak už jsem řekl, Irvine i Barrichello odcházeli z Ferrari pod Schumiho vládou s notně krabatým čelem a přesvědčeni, že pokud nejsou minimálně stejně dobří jako on, tak v následujících angažmá ukážou světu, jaké hřivny nechala italská stáj ležet ladem. Oba odešli do týmů, které byly finančně velice silné a kde byl skutečně schopný personál a technická skupina, ale oba (v Barrichellově případě zatím) už na nejvyšší stupínek nikdy nevyskočili. Že by to opravdu bylo tím, že jejich podíl na vývoji rudých ořů z Maranella byl podstatně menší? Odpovězte si sami.
Pokud vám v hodnocení chybí Felipe Massa, věřte, že to je schválně. Brazilec poprvé vstoupil do světa špičkových výsledků a musí si v něm zvyknout, zatím se pohyboval na oné platformě uctivého učedníka, který jako první pozdraví mistra a napjatě bude sledovat, co jeho kolega dělá, aby se něco přiučil.
Nemá smysl vypočítávat sumy, které Michael věnoval na charitu či pomoc v rámci různých akcí. Pochybuji, že je dává proto, aby si kompenzoval výčitky svědomí nebo zlepšoval morální profil. Zrovna tak neberu jako ukázku jeho necitlivosti fakt, že absolvoval GP San Marina 2003 prakticky bezprostředně po smrti své matky Elizabeth. Naopak si myslím, že jeho spontánní pláč na tiskovce po italské GP 2000, když mu byl připomenut Ayrton Senna, jen dokazuje, že Němec není jen "dutá hlava s olověnou nohou na plynu". Michaela Schumachera můžete totiž obdivovat jako nenávidět, ale pokud nejste jen slepými fanoušky F1, musíte uznat, že toho opravdu dokázal více než dost. Není samozřejmě úctyhodným šampionem typu Fangia, ani dravým mistrem ve stylu Clarka. Nikdy nebyl označován za gentlemana jako Stewart, nedostalo se mu přízviska computer jako Laudovi či profesor jako Prostovi. Nebyl ani nikdy místy nekriticky obdivovaný jako Senna či oblíbený jako Mansell. Dokázal však něco, co se bude v budoucnu jen velice těžko překonávat, porážet soupeře i statistiky. A možná právě proto spoustě lidí nesedí a názory na něj se budou různit. Formuli 1 rozhodně bude typ jezdce jako je on chybět. A spousta pilotů, kteří nenápadně dávali najevo, že už by mohl a měl vypadnout, si může oddechnout, ale zároveň postesknout - kdy se jim poštěstí, aby se na trati utkávali s legendou?
Říkalo se mu také Rote Baron, ale tento pseudonym se mi osobně nelíbí. Možná proto, že skutečný nositel tohoto jména, stíhací pilot v I. světové válce baron Manfred von Richthofen, sice vyhrál 80 vzdušných soubojů, ale našel svého přemožitele v kanadském pilotu Roy Brownovi, který s největší pravděpodobností ukončil 21. 4. 1918 jeho stíhací kariéru i život. Michael Schumacher své působení v pozemském "letounu" završil jednou z nejlepších stíhacích jízd a jeho kariéru nikdo neukončil, uzavřel ji on sám. Někdo může tvrdit, že po něm za pár měsíců neštěkne ani pes, já jsem přesvědčen, že do historie F1 se zapsal navždy a po všech stránkách.
P.S. Pokud vám chybí v tomto povídání výčet Schumacherových výsledků, můžete se těšit na druhou část, kterou byste si měli přečíst ještě do Vánoc.
zdroj formule1.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama